Emoce, zážitky, jsou důležitou součástí života člověka. Povětšinou máme zájem o pozitivní emoce, tedy takové, které nás něčím obohatí. I když důležité jsou i ty negativní. Pokud tedy se nejedná o emoce, které zažívali lidé na Balkáně před lety a o nichž se vyjádřila osobnost z OSN, že nejsou důležité emoce, které ztratíme, ale ty, které získáme. A malé balkánské děti v souvislosti s válkou v jejich domovině tedy získali emoce, které by jim snad nikdo nezáviděl.
Nebo že by přece? A když už není válka na dosah, tak si najdeme jiný zdroj (negativních) emocí?
Televizní obrazovka nám dnes na zavolání, na stisk knoflíku, nabízí emoce jaké jen chceme. Proto nechápu, proč lidé vyhledávají ty špatné. Strach, utrpení, bolest, bezmoc. Proč se dívají v televizi na pořady, které jim přinášejí namísto radosti a smíchu slzy a hrůzu.
Zajímavou úvahu na téma, jak tento typ TV pořadů funguje, na čem je založen a kde je „kámen úrazu“, vlastně tedy kde je lež na divákovi ukrytž, přinesl bloger Samo Marec ve svém článku Pět užitečných otázek o Modrém z nebe .
Ať už se člověk dívá tento druh „zábavy“ nebo ne, je dobré vědět, jak to funguje, proč to komerční televize vysílá a komu to opravdu prospívá.
