Jak jsem cestovala slovenským autobusem nebo Klamání lidí v přímém přenosu

Dnes jsem domů cestovala po dlouhém čase slovenským autobusem. Ačkoliv do cílového města vlaky nejezdí, raději cestuji vlakem nejdále jak se dá, a pak zbytek cesty příměstskou autobusovou linkou, než sedět přes čtyř hodin na zadku v dálkovém autobuse. Dnes jsem ale udělala výjimku a chtěla jsem se „svést“ přímo. Inu, nevím posoudit, zda to byl dobrý nebo špatný tah, jednoznačně mi však dopřál kdejaké zajímavé zkušenosti.




První zmatečná situace nastala hned na autobusovém nádraží. Na internetu (cp.sk) a stejně tak i na světelné tabuli stanice bylo napsáno, že autobus odjíždí v 8:30 z nástupiště č. 2. Se spolubydlící jsme se tedy postavili k tomuto nástupišti v předstihu 25 minut a čekali na spoj. Bylo nám trochu divné, proč při „dvojce“ nikdo nestojí, ale vždyť asi jen nikdo necestuje našim směrem. Při „trojce“ (odkud jezdí autobus zčásti stejným směrem) se však začali lidé shromažďovat. Pomysleli jsme si, že pokud tedy jedou našim směrem, autobus přece zastaví při „dvojce“. Nezastavil. Nasměroval si to rovnou k trojce, a tedy přesto, že jsme na nástupišti stáli jako první, do autobusu jsme nastupovali jako poslední. Nevadí, byl téměř prázdný, takže není problém… Problém však měl řidič autobusu, který měl původně stát na „trojce“ (a jemuž tedy „náš“ pan šofér ukradl pár cestujících). Člověk by si myslel, že se jen spletl, ale po jeho agresivní reakci na stížnost řidiče („To je moje věc kde stojím, co se vy do toho staráte?“) jsem usoudila, že asi dobře věděl proč zastavil tam kde zastavil.

Druhým přinejmenším zajímavým faktem byla samotná jízdenka. Párkrát se mi už stalo, že řidiči měli pokažený přístroj na vydávání lístků a tak vydávali ručně psané. Fajn, na tom přece nic není. Ale myslím, že alespoň údaje by sedět měli. Jasně, nikdo mi neproplatí cestu ze školy, takže mi může být jedno jaká částka svítí na lístku. Ale přece… Lístek vystaven na 10,50 € a moje „studentská“ karta zaručila cenu rovných 7 €. Při běžné SAD je to přibližně 50 % sleva, zde je to sleva á la „od oka“. Vždyť co.

Související:  Po dálnicích Rakouska a Německa

jízdenka

V pořadí třetí situací, která mě zarazila, byla situace, která se mi ještě v životě nestala. Autobus s cestujícími na čerpací stanici s tankujúcim řidičem. Možná je to banalitka a někteří z vás to už zažili, pro mě to byla novinka. Ale vždyť na výpary se jezdit nedá, takže tankujeme a jedeme dál.

Čtvrtá situace se odehrála na čtvrté zastávce. Namísto běžného stání autobusu na nástupišti jsme autobusem zastavili na parkovišti u autobusového nádraží. Zablokovali jsme při tom 5 aut (ve kterých ale v té době nikdo nebyl, takže jasná pohoda) a čekali jsme pár minut. Lidé na nástupišti, kteří zpozorovali autobus jedoucí směrem, kterým chtěli cestovat, začali utíkat k autobusu a nasedat do něj i přesto, že nestál na půdě autobusové nádraží, ale mimo něj. Nuž ale cestovat chtěli, co jiné jim zbývalo. Cestujeme dál.

Ale necestovali jsme příliš dlouho. Jelikož byl právě čas oběda a hladové bříška řidičů autobusů se rády ozývají v těch nejnevhodnějších chvílích, bylo třeba umlčet i hlas hladového bříška našeho řidiče. Jak už mám zkušenost (a nejen vlastní, ale i zkušenost mých známých), pravidelnou zastávkou se stává každodenně motorest mezi dvěma městy. Pan šofér odstaví autobus, ohlásí 25-35 minutovou přestávku a lidi vykáže z autobusu. On jde dovnitř a dá si svůj (možná bezplatný, možná cenově zvýhodněný) oběd, protože přivedl hrstku lidí a zajistil tím každodenní příjmy motorestu. A co zbývá cestujícím? Buď mrznout půl hodinu v dešti na parkovišti nebo jít také dovnitř a něco si objednat. Zchroumat celý oběd za 25 minut je sice jen tak tak, ale jak se říká „Když musíš, tak musíš.“ A tak jsme museli – nemuseli i my se spolubydlící. Objednali jsme si tedy na zahřátí dvě česnečky za 1,30 € a já jsem si k tomu objednala velkou presso kávu bez mléka. Po 15 minutách čekání (a jednom rozzlobeném pánovi, který odmítl čekat a odešel bez své objednané zelné polévky) se k nám dostaly dvě porce česnečky. Byla docela chutná, to jim třeba uznat. K tomu jsem po dalších 5 minutách dostala i vytouženou kávu. Jelikož jsem viděla, že frekvence příchodu číšnice je poměrně nízká, rovnou jsem ji požádala o účet. Po pár minutách jsme dojedli a narychlo jsem vypila kávu. Účet stále nikde. Požádala jsem tedy číšnici podruhé o účet, protože čas se krátil a pan autobusař pomalu dojedl naservírovaný oběd. Stále nic. Personál motorestu je asi naučen, že pokud řidič sedí, netřeba nikam spěchat. Vždyť cestující i tak nemají kam ujet. Najednou však přišla náhlá změna. Kasírování. Pardon za výraz, ale jinak se to nazvat nedá. Číšník přišel ke každému stolu, zeptal se hostů co měli, narychlo to v hlavě spočítal a vyžádal si částku a šel k dalšímu stolu. Takto zkasíruje celé osazenstvo restaurace za pár vteřin. To je ale Šikovníček, co ? Vždyť mu ani kalkulačky netřeba. Ceny i tak nikdo neví a bločku se nedočká. Ach taková škoda, a já jsem se chtěla zapojit do bločkové loterie. Alespoň by možná tato provozovna „vyhrála“ a přišla by ji navštívit daňová kontrola. Jsem špatná? Nuž možná. Ale to presso za 1,40 € jim neodpustím. A „milý“ přístup také ne.

Související:  Cestování na vlastní pěst může být zábavou, jen příliš neplánujte

A tak jsem nasedla zpátky do autobusu a zbylou hodinu a půl raději prospala. Vzbudila jsem se těsně před mým vystupováním a byla jsem ráda, že jsem konečně doma. A víte co? Příště raději pojedu s třemi přestupy vlakem a následně autobusem. Ale jezdit se soukromníky už nebudu. Neboť přestože každý dnes potřebuje uživit svou rodinu, dá se to i jinak.
 

 

Napsat komentář

Jméno *
E-mail *
Webová stránka

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..