Mizerná kvalita supermarketové zeleniny v poslední době nutí mnoho lidí zamýšlet se nad tím, jak se dostat ke kvalitním vitamínům, když nevlastní zahrádku, nemají rodiče na venkově a balkon je malý k latifundistickým plánům. V zahraničí našli i na takový problém elegantní řešení.
V Berlíně po skončení druhé sv. války řešily problém nedostatku potravin proměnou trávníků mezi domy na políčka, kde komunity spolu pěstovali brambory a zeleninu. Dnes by to asi nešlo, skončilo by to jako kdysi brambory na Spiši. Jeden den je někdo zasadil a druhý den je někdo jiný sklidil. A současně by ekologové mohli vykřikovat, že jsou ničeny zelené plochy.
A tak přišla iniciativa zužitkování většinou nepotřebných betonových ploch mezi bytovky, zdevastovaných a okolí šarapatícich do podoby užitečných přenosných zahrad . Správce místa, po dohodě s místními úřady, pronajímá a hlídá „pozemky“ jednotlivým občanům nebo rodinám a dává jim k dispozici kromě místa s pytlem (většinou na paletě) i zeminu, nářadí, vodu či konev na zalévání a „zahrádkáři“ si pěstují to, co se jim líbí, nebo co potřebují či uznají za vhodné.
Pytel je standardní, jaké známe například ze supermarketů z oříšků, dají se koupit v zahrádkářských potřebách, většinou na listí a jiný lehký odpad. Rozměr je cca 1 x 1 x 1 m, i když pro potřeby pěstování stačí dát zeminu do jedné třetiny až poloviny (kdo se nemůže velmi ohýbat) výšky pytle. Nebo použít prasklý plastový sud. Výhodou takového řešení je fakt, že každé políčko je odděleno od sousedova a současně, pokud by si město „vzpomnělo“ že potřebuje nevyužívaný pozemek „naléhavé pro jiné účely“ nebo by potřebovalo „nutně peníze“ a zvýšilo by nájem, dá se celá zahrádka velmi rychle přestěhovat a městu vrátit pozemek v původním stavu. Tím, že nájemce do pozemku a jeho úpravy nemusí hodně investovat, snižuje se možnost úředníky cenově vydírat správce i zahrádkáře.
Plocha zahrádky není velká, tedy nelze očekávat potravinovou soběstačnost rodiny, na druhé straně ale nevyžaduje celodenní péči a lze tedy péči zahrádky považovat spíše za koníček, jako povinnost. Avšak na vypěstování pár rajčat, paprik či kořenové zeleniny do polévky určitě stačí a současně mohou rodiče dětem ukázat, jak se k zelenině dopracovat, že se nevyrábí v továrně ani v supermarketu.
Zkušenosti ukazují, že si takovéto zahrádky v pytli pořizují buď důchodci a starší osamělí lidé nebo rodiny s malými dětmi. Mohou to mít blízko bytu, odpadá tedy dlouhé cestování na venkov, je to levné a nezabere to mnoho času a přitom to kromě charakteru užitečnosti splňuje i společenskou stránku a umožňuje zejména ve velkých městech setkávat se lidem s podobnými zájmy.
Velké „hektarové výnosy“ tyto zahrady v pytli nepřinesou, ale spolu s pěstováním rajčat nebo jiné zeleniny na balkonech umožní lidem toužícím po zdravé zelenině bez zbytečné chemie a „zrání“ cestou z exotických zemí k nám jíst zdravě a možná naznačí velkoproducentům, že ne každý je ochoten jíst syntetické potraviny.
